Umíme říkat pravdu? Existuje definice pravdy?

19. srpna 2017 v 15:54 | Aisha.Jayne |  Různé

head-408353_1280Složité lidské společenství je takové, jaké je, mimo jiné skutečnosti, protože neumíme říkat pravdu. Představte si například, že by se všechny naše osobní myšlenky za celý den natáčely na magnetofonový pásek a druhý den bychom se museli přinutit pozorně je všechny do jedné poslouchat! Poslouchat vlastní myšlenky jako skutečné zvuky v éteru? Nejen, že by se mnohé z nich kolem dokola unavujícím a otravným způsobem opakovaly, některé by nám možná naháněly strach nebo alespoň husí kůži. Hlavně ty neuvědomělé, nebarevné, negativní.





justitia-421805_1280Možná bychom byli dokonce překvapeni, jak často sami sobě lžeme. Jak některé věci v klidu překrucujeme, některé zveličujeme, tu něco přidáme, tam něco ubereme. Možná bychom se nestačili divit, jak často a jak automaticky posuzujeme své okolí dosti nelichotivým způsobem, žárlíme, závidíme, odsuzujeme nebo podezříváme. Osobně tak uvádíme do pohybu rezonance kvantových polí - vysíláme a přijímáme informace. Přitahujeme si do života lidi a situace, které nám jen zhmotní to, co sami od sebe, nebo od svého okolí očekáváme.

(Poznámka: Pokud se Vás výše uvedená tvrzení netýkají, tak jste na nejlepší cestě k dokonalosti, a v tom případě již nemusíte číst další část textu.)

Pravda a krční čakra


S mluvením souvisí krční centrum (krční čakra), sebeúcta, životní moudrost a odpovědnost za svůj život. Je-li krční centrum aktivované, život je veselejší, rádi komunikujeme, vyjadřujeme se zlehka a povzbudivě, zbytečně nefňukáme, myšlení a cítění je v souladu, rádi si zpíváme. Nevymýšlíme si, nelžeme, neklameme druhé ani sebe. Náš hlas je přívětivý, a podle potřeby také rázný. Pokud hlas a dech užíváme vědomě, správně intonujeme a artikulujeme, nedělá nám problém mluvit před více lidmi. Soustředíme se a nemusíme si vymýšlet, víme, co a jak máme bez "zbytečné omáčky" říct, a lidé kolem nás si nemusí nic domýšlet.

Hlas (vibrace hlasu) a dech člověka je spojnicí s okolním světem, s ostatními lidmi, a nakonec i s inteligentním vesmírem. Hlas je něco jako zvukový podpis člověka. Zvuk slov a tón našeho hlasu zrcadlí energie srdce, a odhaluje, co skrývá naše mysl. Nikoliv náhodou se hrdlo, odkud vychází náš hlas, nachází mezi srdcem a hlavou. Hlas je obrazem životní síly. Pokud vybíráme slova náhodně a neuváženě, nejsme VĚDOMĚ ve spojení s centrem našeho vyššího já, s osobním energetickým informačním polem, a s přítomným okamžikem.

Pokud umíme pracovat s emocemi a pocity, nedusíme v sobě to, co potřebujeme v danou chvíli vyjádřit, k tomu nám slouží SÍLA hlasu. Nikoliv hrubá síla, ale energie, rezonance hlasu, jeho tón a barva. Mlčením v nesprávnou chvíli, třeba v okamžiku kdy nechceme lhát ani říct pravdu, si ukládáme do podvědomí záležitosti, které zůstanou nevyřešené. Neschopnost vyjadřování blokuje energie (nesouhlasu, studu, úzkosti, strachu, pocitů viny), které se potlačováním ukládají v emočním těle.

Překotná řeč, kdy člověku, který mluví rychle a špatně artikuluje, špatně rozumíme, je známkou vnitřního napětí. Špatně srozumitelná mluva může souviset s dětstvím (dítě - rodič, dítě - sourozenec, dítě - učitel), nebo s dospíváním. V období dospívání jde o častý strach ze zesměšnění před vrstevníky. Případně souvisí s obdobím, kdy jsme museli často mlčet, a nebylo nám umožněno být sami sebou. Nebo s obtížným životním obdobím (partnerské vztahy), kdy člověk potlačuje svou osobnost. Hlavním tématem tohoto problému mohou být situace, kdy nám nebylo v určitém životním období, a to velmi často, umožněno vyjadřovat se, říkat svůj názor, říkat, co nás trápí. Případně jde o krátkodobou vnitřní nespokojenost, o strach z člověka (autority), s kterým mluvíme, o vnitřní konflikt, pocit viny, strach z nepochopení, strach vyjádřit pravdu za každé situace. S přihlédnutím k tomu, že:

Správná definice pravdy neexistuje, definice pravdy mají různé podoby:


Wikipedie: Pravdu lze také definovat jako dokonalý model reality

Může však být dokonalý, tedy na 100 % odpovídající skutečnosti, pouze teoreticky. Naše schopnosti popsat realitu mají omezení. Často neumíme skutečnost dokonale změřit (máme nedokonalé smysly) nebo nás může limitovat vyjadřovací schopnost jazyka, ve kterém poznání reprezentujeme. Informace mohou být také zkreslené při jejich přesunu v prostoru a čase, a to jak záměrně, tak použitím nespolehlivého média.

Nejen lidé, ale i ostatní živé organismy, potřebují pro své přežití činit správná rozhodnutí, a k tomu potřebují znát pravdu. Ta je však často prakticky nedostupná, a proto si v reálném životě pomáháme dalšími nástroji, které nám umožňují se pravdě alespoň přiblížit:

Konsenzus - pokusíme se na pravdě dohodnout.
Většina - pravda je to, čemu věří víc lidí.
Pragmatismus - pravda je úspěchem praktických důsledků myšlenky, tj. je totožná s užitečností.
Autorita - pravda je to, co řekl náčelník kmene, soudce, centrální server, Bible, atd.
Vědecké metody - pravda je to, co bylo opakovaně potvrzeno dobře navrženým experimentem.

Všechny uvedené nástroje jsou zneužitelné a nemusí nutně vést k pravdě. Konsenzu lze dosáhnout manipulací, autoritu lze zkorumpovat a výrok "Stokrát opakovaná lež se stává pravdou." (připisován Josephu Goebbelsovi) nám ukazuje, že i s většinovým názorem lze pohnout.

Nic nezůstává stejné, svět je v POHYBU, a vše se neustále mění


Pravda je dcerou času, pravdu má světlo, tma i stín. Pravda je shoda mezi výpovědí a skutečností, mezi myšlením a skutečností, myšlení probíhá v soudech a úsudcích - mysl člověka manipuluje s obrazem skutečnosti, nikoliv se skutečností samotnou. Pravda je ošemetná, nelze pravdivě popsat realitu - až na dřeň, realitu, která existuje sama o sobě, a je nezávislá na myšlenkách (ostatních přihlížejících) o tom, co je, nebo není pravda, v souvislosti s názorem toho, kdo popisuje realitu jako pravdivou - pouze ze svého hlediska, nebo pouze z jednoho hlediska (subjektivního). Objektivní pravda neexistuje, respektive existuje mimo nás, mimo vědomí, nezávisle na rozumu a logickém uvažování, objektivita leží většinou mimo nás. Pokud se subjekt bude snažit pravdivě popsat objekt, nikdy se té nejpravdivější pravdy nedopátrá, pravda je relativní. Pravda může být pokaždé jiná, vzhledem k momentálnímu stanovisku a duševnímu rozpoložení. Nejpravdivější bývá ta pravda, která je nejpravděpodobnější, tedy relativně objektivní pravda platná v daném okamžiku.



Dodatek k poslední větě v odstavci: Opak slova relativní je absolutní. Význam slova objektivní: popis situace (věci, jevu) výběrem faktů (platných v daném okamžiku, a to bez subjektivního hodnocení).

Takže například větu: "Tráva je zelená" můžeme považovat za relativně - nikoliv absolutně - objektivní. Proč? Protože tato věta nezahrnuje, proč je tráva zelená, a že není zelená sama o sobě, nezahrnuje poznatky o vlivu světla na barvy, nezahrnuje fakta o chlorofylu v rostlinách, nezahrnuje vysvětlení co je to tráva (ve své podstatě až k atomu), nezahrnuje vysvětlení, co je to světlo. Nezahrnuje vysvětlení, že poznatky o atomech jsou ve své podstatě teorie, a tak dále, a tak dále - tuto jednoduchou větu "Tráva je zelená" bychom mohli rozebírat - z různých úhlů pohledu - založených na faktech i představivosti - do nekonečna.

Navíc poslední věta v odstavci, v tomto článku souvisí především s tím, jak soudíme druhé lidi, jejich životní situace, různé události - subjektivně, takže relativně objektivně můžeme pouze popsat to, co přímo vidíme (stojíme nad věcí a nepřidáváme subjektivní názor), ale nevidíme do hloubky události, do života ani do hlavy druhých, takže absolutně objektivně - absolutně pravdivě - nemůžeme situaci nebo člověka nikdy hodnotit.

Wikipedie: "Pravdivostní paradoxy vyplývají z reálné nemožnosti absolutně definitivně objasnit skutečnost, které se pravdivostní výrok týká, neboť každá "skutečnost" je vždy relativní ke svému pozorovateli a tedy ne absolutní sama o sobě."



Odsuzujeme, posuzujeme a myslíme si, že právě to naše mínění je jediné správné


V našich slovech by se každý den našlo pár drobných nebo milosrdných lží. Tím mám na mysli, že si velmi často něco jiného myslíme v duchu a něco jiného říkáme nahlas. Pokud bychom říkali v každém okamžiku vše, co si skutečně myslíme nahlas, patrně bychom přišli o pár přátel, domov nebo zaměstnání. Jinými slovy: představte si, že je znenadání běžné používat telepatii nebo si navzájem číst myšlenky - společnost by se okamžitě k nepoznání změnila! Nikdo by nechtěl být odhalen jako lhář, i kdyby s dobrým úmyslem. Nebo jako manipulátor, prohnaný politik, tunelář, nevěrník, sňatkový podvodník, falešný guru nebo dokonce zloduch. A to by společnost vedlo k větší toleranci, a snad i k dokonalosti. Ale na druhé straně by možná nastala velká nuda, a přestali bychom se vyvíjet, pokud by se společnost dobrala k dokonalé dokonalosti. Takže výsledná zní: udržovat misky vah někde uprostřed, udržovat vyváženost.


Inteligentní vědomí


Pochopíme-li přímou sounáležitost fyzického buněčného těla a energetického inteligentního vědomí, schopného dokonale zaznamenávat a uchovávat informace, potom se přiblížíme k poznání, že tato inteligentní energie přežívá fyzické tělo a dál tvoří samu sebe, pouze v jiné formě bytí. Nebudou-li ovšem tyto otázky i nadále odsouvány k hranicím zapovězené spirituality a odsuzovány jako na hlavu padlá pseudověda: esoterika. Intuitivní a senzitivní lidé by vám jistě potvrdili, že dokáží vibrace telepatické energie pocítit na velké vzdálenosti. Mohou mít například neurčité, zlověstné předtuchy. Jakou sílu to ovládají? Můžeme ji nazvat vše určujícím, tvořivým přírodním magnetem? Je to tatáž síla, která dovoluje planetám rotovat vesmírem, ovoci dozrávat v šťavnaté, sladké plody. Dává vůni květinám a lidem pocítit sílu lásky. Kde kdo si myslí, že telepatie či vzájemné čtení myšlenek je nesmysl. A jak jste na tom vy? Také neuděláte ani krok bez mobilního telefonu? Jste ve svém životě spíše výřečným hercem dramatických rolí? Nebo se raději stavíte do role tichého, hloubavého diváka? Obojí je správně, pokud vše činíme s nepředstíranou tolerancí k odlišnostem, s láskou a úsměvem ve tváři. Nevědomky používá mnoho lidí pozitivní telepatii dnes a denně: Pokud na někoho soustředěně a s opravdovou láskou myslí. Nemocnému přejí uzdravení, chudému štěstí, smutnému radost, osamocenému lásku - a to vše od srdce. Rozhodli jste se právě teď, dělat to také tak?

Co způsobuje pocit viny, pokud se odkloníme od pravdy, na úrovni emočního těla?


Pocit viny vytváří sebepoškozování (na úrovni duševní a psychické). Každý nese odpovědnost sám za sebe, to platí i v případě pokud lží či zastíráním klameme své okolí. Dokonce platí, že přejímat na sebe pocit viny za čin, kterého se dopustil někdo jiný, je na osobní energetické úrovni také nezodpovědné. Pocit viny za to, že jsme pro někoho mohli udělat víc, než jsme udělali, je forma sebe-trestání, ztrácíme tím duševní i fyzickou energii. Lékem, na sebe-trestání se pocitem viny, je vždy odpuštění. Odpuštění všem i sám sobě. Výčitky jsou nástrojem sebe-trestání, ač si někdo může mylně myslet, že jsou nástrojem pokání. Nedělat chyby a nedopouštět se omylů, nic bychom se nenaučili. Řešení: přiznat chybu, najít příčinu, odpustit, odhalit poučení, zapomenout. A to vše učinit pokud možno bez výčitek.


Aristotelés: "Pravdivé je říci o něčem, co je, že to je, a o něčem, co není, že to není."
Tomáš Akvinský: "Pravda je shoda skutečnosti s poznáním."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama